Cirque de la Vlakfest

Hynek Bačík

Cesta do neznáma, o které nevíš nic kromě času a místa nástupu. Zaplatíš – a nevíš za co. Přesto tušíš, že to bude opět skvělé a nezapomenutelné, i kdyby se jelo jen do Brna a zpátky.

Čtvrtek – nastupujem!

Vláček je seřazen, pivo naraženo, cedule nachystány, posádka už teď vyčerpaná. Nečekaně se nám povedlo vyrazit bez zpoždění, takže pokud jsi Pražák nebo přespolní, už od sedmi se můžeš družit a popíjet pivko z našich dvou barů.

Mezitím se schází Brno ve svém živlu (nebo žiwellu?), Expediční klubovně. Od čtvrtečních štamgastů se poznáváme tak, že máme na zádech sbalený svůj svět a na sobě na večerní veselení vcelku nevhodný oděv. Padne pivko nebo tři – musíme přece dohnat ty blížící se Pražáky! Kdo by tušil, že když o půlnoci konečně nastoupíme i my, tak už půlka vlaku spí?!

Pátek – Pécs

Jsi na výletě, kde nic není tak, jak si naplánuješ – a to platí i pro posádku. Ráno se vzbudíš a po vykouknutí z okna na tebe odevšad skáče maďarština. Ano, vítej v Pécsi. „Jak se to vlastně správně čte?!“, proběhne ti hlavou. Výlet nakonec stejně vybíráš podle skupiny, kterou už znáš, a podle lidí, se kterými chceš být. Pokud jsi se chytře nenechal/a zlákat FOMO efektem, tak sis vybral/a jiný výlet než ti, co se šli podívat na NIC do Liberlandu. Jako bizárek dobrý, ale jednou stačilo. UNESCO katedrála, ze které se staly UNESCO katakomby, je proti tomu jen pro zasmání. Vracíš se do vlaku a v nádražní budově zní piano a tančí tam lidi?! Kam jsme se to proboha dostali? Zajímavá to partička lidí…

Naštěstí jsou tu ty večery, kde se počáteční údiv nakonec díky nepopsatelné atmosféře rozplyne. Když si s dobře vychlazeným Cherry sedneš v koncerťáku ke kytaře, zazpíváš si pár vypalovaček a rozmítáš, kam tě vezmeme zítra, uvědomíš si, že je ti tu s námi vlastně docela dobře.

Sobota – Rijeka

Dobro jutro, Rijeka. Zdraví tě slaný vzduch a jarní počasíčko. Cítíš dneska v kostech koupačku. Kdo to může říct, že se v březnu koupal v moři? Ty teď můžeš! Je tu i možnost výletu do kopců v Národním parku Risnjak, ale vypadá to, že se nakonec nikdo neodhodlal.

Večer šohaj, ráno šohaj. Tímhle se večer ohání kde kdo. Ale pravý kumšt je ráno doopravdy vstát a fungovat. Byla by škoda celý den zazdít jen proto, že nevíš, v kolik jít večer do kupéčka. Postupně ale nabereš zas nějakou energii, abys byl večer schopný křepčit na výročním koncertě místní kapely Alen Vitasovic. Bez vlakfestího lidu by ten sál byl poloprázdný, a i atmošku jsme museli trochu potahat. Ale to my přeci umíme, máme z vlaku natrénováno!

Neděle – Ogulin, Karlovač a Záhřeb

Trochu ses přepočítal a Ogulin nemá 100 000 obyvatel, ale asi jen 5000, a všichni jsou v kostele… Když taxikář lámanou panslovanštinou odpovídá, že jezdí až od 11, tvoji dnešní spolubojovníci mají chuť to vzdát. I ty trochu lituješ, že neseš to železo na skály. Ale říkáš si, tohle je Balkán, tady se může stát cokoli. O 10 minut později vás Davor a jeho kámoš vezou autem až pod Klek, a svět je zase v pořádku. Emoční horská dráha. Sluníčko si dneska sice vzalo dovolenou, ale i tak to byl skvělý výlet. Zároveň se sem rád jednou vrátíš, protože urbex v nemocnici nad Záhřebem zní jako něco, co chceš zažít.

Poslední noc je vždycky divoká. Je poslední, musíš si ji užít, jiná už nebude. Ke kytarám zasedne Domeček s Pažoutem, na cajonu se střídá jeden bubeník za druhým, a ty víš, že tady být prostě chceš. Atmosféra tě doslova pohltí, spát se ti nechce a jen chodíš na bar pro další a další speciály. Poprvé v existenci VlakFestu se stalo, že došlo pivo!!! Styď se!

Pondělí – jižní Morava a návrat domů

Je to hodně pomalý ráno. Vyskoč teď nebo tě vyhodíme v Popicích (když to stihneš) a půjdeš pěšky. Celkem vostrý, ale dobře, radši Pouzdřany s ostatními. Velikonoční pondělí zpátky hezky na Moravě. A když už jsi tu, proč si nezajít na košt do vinařství? Posádka aspoň v mezičase sežene pivo na cestu do Prahy. Nebo se jen vyval do trávy a udělej si piknik ze zbytků jídla, co jste s ostatními posbírali po taškách. Fantazii se meze nekladou. Jen je trochu potlačená tím večerním veselením.

A pak už jenom Brno, dojemné loučení a sliby. Pár hodin cesty už v poslední letargii, Praha, loučení a nazdar příště! Může ti být rok nebo osmdesát, hlavní je mít odvážného ducha, který to ještě nevzdal a nechce se jen válet doma na gauči. Kdo s námi jezdí, ten ví. Jak se jednou přidáš, už není cesty zpátky. VlakFest je prostě fenomén, jsou to zpřetrhaný struny a prokopnutý cajony, je to rodina, jsou to přátelství, je to láska…

Pořád nechápu, jak se naší bandě introvertů dokáže už poněkolikáté povést úspěšně uspokojit přes 400 lidí tak moc, že nám za to na konci ještě děkují! Ale asi jen podceňuju schopnosti našeho dream týmu.

Tak zas příště na palubě!

Santiago

Pátek podle Martiny

Miluju cestování, a to kamkoliv a kdykoliv. A miluju vlaky, takže VlakFest byl ideální volba. První noc ve vlaku byla trochu neklidná, a já při každém probuzení kontrolovala navigaci v mobilu a zjišťovala, kde jsem. Ráno jsme se probudili v Pécsi. Nejtěžší bylo vybrat si program, protože všechny byly lákavé a nejraději bych se zúčastnila všech. Místo komentované prohlídky katedrály byla komentovaná prohlídka katakomb, které jsou na seznamu UNESCA. Po prohlídce se skupinky trošku rozpadly, každá šla svým tempem prozkoumávat město. V pěti lidech i s Mejuu jsme zamířili do srbské restaurace, kde jsme si dali typické srbské jídlo. To pro mě je další úžasná věc na cestování. A protože bylo dost času, dali jsme si i program jiné skupinky, a to rozhledny. Naštěstí to v rovinatém Maďarsku nebylo tak moc do kopce, ale přesto jsme měli nádherné výhledy. Poté jsme se vrátili k vlaku a večer zjistili, že další zastávka je u moře v Rijece. A to už jsem byla nadšená tak, že příště pojedu určitě znovu, pokud situace dovolí.

Pátek podle Lucie

VLAK FEST, co k tomu více říct, než WOW!

Už víš, kam jedeš? Znělo poslední dny před odjezdem čím dál častěji. Nevím, dozvím se to až se ráno vzbudím. Ráno ve spacáku, takže Maďarsko! Je rozhodnuto, nové město poznáme z nadhledu, vyrazíme na cestu po vyhlídkách. Při výstupu z vlaku na nádraží se marně snažíme přečíst název města Pécs správně, a tak prostě říkáme, že jsme v ,,péči‘‘. Hledáme Matěje s cedulkou, průvodce, který není vlastně našim průvodcem. Probíháme centrem města, obdivujeme památky, kytičky, policisty, prostě všechno, co nám přijde do cesty. Proběhne společná fotka u katedrály sv. Petra a Pavla, o které si naše rodiny později myslí, že těch asi 35 nadšenců je naše celá vlaková výprava (omyl samozřejmě). A vzhůru na náš styčný bod TV Torony. K našemu milému zjištění je vysílač otevřen a my neváháme ani chvilku se dostat nahoru. Výhledy jsou luxusní máme město jako na dlani a z legrace se bavíme s ostatními, kde že leží ten Balaton a zdali jej z věže uvidíme. Koupání by bodlo. Proběhneme ještě další 3 vyhlídky, které poznáváme opravdu ze všech možných i nemožných úhlů a u toho stále pozorujeme nádherné výhledy na město i do širokého okolí. Po další části cesty se oddělíme od skupiny a procházíme uličkami města, zaujmou nás především všude přítomné a rozkvetlé květiny. Seznamujeme se s místními kočkami, pozorujeme datla, jak si pro své klepání místo stromu vybral okap a trochu litujeme toho, že jsme se na tuto túru nevydali v kraťasích. Ochutnáme místní pivo i zmrzlinu a k večeru se trousíme zpět na nástupiště. Dobrodružství mám ráda, ale tenhle styl co nám dopřáli organizátoři tohoto “šílenství” byl nad všechna má očekávání, po tomto prvním dnu jsem nepochybovala o tom, že nás čeká ještě velká dávka dobrodružství, tím líp, když na nás druhý den čekalo moře…

Sobota podle Kuby

Účastnil jsem se již po druhé této úžasné akce. Když jsme přijeli třetí den do Rijeky, zůstal jsem v naprostém šoku. Krásné přístavní město plné zajímavé architektury, muzei a hlavně moře. Ač bylo ledové, neodolal jsem a zaplaval si poprvé v životě v moři. Těším se na další podobné akce plné dobrých lidi a zajímavých míst.

Neděle podle Ládi

Výletů s dobrovolníky v Ogulinu bylo hned několik, a vybral jsem si skoro tradičně ten s největším počtem kilometrů (22 km) a převýšení (850 m). Rychlé tempo skupinky s průvodcem mě pohltilo a po příjemné stezce jsme došli ke hlavnímu stoupání, kde byl založen 1. výškový tábor. Okolo něj prošel zeshora pán s informací, že je nahoře na chatě pivo, tak jsme celkem rychle zdolali metu 1000 m.n.m a přišli k zavřené chatě. Vrchol Klek (1182 m) pokořen, a na cestě dolů jsme se z velké skupiny odpojili 4 a vyrazili dále po hřebenovce okolo Klečice. Kopečky na hřebenovce měli občas mírně dobrodružnější atributy, a tak si s námi Darya, nemající ráda výšky, užila. Sestup do údolí vedl přes jednu zříceninu a s jednou odbočkou jsme došli i k obrovskému krasovému vývěru řeky. O pár kilometrů dále jsme vyzkoušeli i její teplotu a bylo to mrazivé osvěžení. Pak už jsme dorazili s 25 km a 1250 m převýšení na vlakovou zastávku Ogulinski Hreljin, kde jsme asi jako první z Vlakfestu naskočili do vlaku směr Záhřeb.

Neděle podle Markéty

Den v Záhřebu začal po poledni procházkou po jarně rozkvetlém centru města, na kterou plynule navázala návštěva místní hospody se speciálními pivy. Přálo nám počasí, a tak se nám posezení u piva povedlo na terase na sluníčku. Po obědě, který jsme si nesli s sebou a snědli na lavičce ve městě, následoval neúspěšný pokus najít otevřený bazén - situaci naštěstí zachránil biotop v místním parku. Cestu do parku jsme absolvovali autobusem, ve kterém nás řidič odmítal nechat koupit jízdenku - náhodný spolucestující nás uklidnil, že o Velikonocích revizoři nechodí. Po koupačce a romantickém sledování západu slunce při házení “žabiček” do vody jsme den již za tmy zakončili opět u piva ve vyhlášené místní hospodě, kde se v průběhu dne trousili cestující z celého vlaku. Výčepní nám dokonce vyčinil, že s takovými hosty nebude mít zítra co prodávat. Takové dny jednoduše miluju.

Pondělí podle Karolíny

Když jsme se v neděli večer po obdržení programu dozvěděli, že jednou z možností, jak strávit náš poslední den Vlakfestu je degustace vína ve vinařství Kolby v Pouzdřanech, byli jsme nadšení. Po přijetí do stanice jsme byli rozděleni do skupin a rovnou se vrhli na exkurzi. Degustace tak mohla začít. Vína byla opravdu výborná. Někteří z nás začali být rychle ovínění a někteří jen doplnili hladinku ze včerejší noci. Šlo vidět, že průvodci vinařstvím skutečně věděli, o čem mluví a my jsme byli rádi, že se můžeme dozvědět nové poznatky. Po degustaci jsme se s partou rozhodli jít na procházku do vinic a poté jsme se usadili na trávník před vinařstvím, kde už zase vládla ona vlaková pohodová atmosféra. Poslední den Vlakfestu jsem si moc užila, stejně tak, jako každý jiný den výletu, a jsem moc ráda, že jsme na Velikonoce mohli nasát i krásy a atmosféru Jižní Moravy.