VlakFest
Hledáš aktuální výpravu pro rok 2026? Detaily a nákup jízdenky najdeš zde.
Policie na bingo kartičce Vlakfestu? Nic nového. V tomhle případě nám pomáhala beznadějně rozhánět přeplněné parkoviště, abychom si mohli uspořádat koncert přímo na nádraží hlavního města Arménie. Vítej na nejodvážnější jízdě Vlakfestu loňského roku!
Kavkaz Train vzbudil rozruch hned na svém začátku. Ještě jsme se ani pořádně nestihli rozkoukat a už jsme i s cestujícími dávali rozhovory pro celostátní televizi. Na nádraží nás přišli přivítat i zástupci místních železnic – lidé, kteří s námi celý rok ladili detaily a bez kterých by tahle jízda vůbec nevznikla. A teď tam stáli a bylo vidět, že jsou z tohohle historického momentu dojatí a pyšní stejně jako my. Co si budem, takovou slávu na svých cestách VlakFest jen tak nezažije. Kdo by nás taky vítal při výjezdu z Krče, což?
Na pár hodin jsme si přivlastnili jerevanské nádraží a jako překvapení zazněl koncert kapel The Cultured Colletive a The Kangun! Nakonec tam kromě našich cestujících tančili a bavili se i místní, které přilákala hudba, obecný rozruch okolo a kteří nejspíš neměli absolutně ponětí, co se kolem vlastně děje.
Po koncertu se kluci z kapely přidali k našemu tradičnímu vlakfestímu jammíku, a pak už jsme vyrazili dál na naši první zastávku na cestě.
O den později jsme vystoupili na nádraží, kde se po kolejích procházeli čuníci a kolem dokola nebylo skoro nic. Dvacetitisícové město působilo jako zapomenutá vesnice na konci světa.
Po příjezdu vlaku čekala (na jinak prázdném nádraží) voňavá káva a připravená snídaně z místního podniku. Po klidném ránu jsme se rozjeli všemi směry do přírody. Kláštery rozeseté po kopcích, jezero, které mění barvu podle oblohy, a sanatorium, které vypadá, jako by ho někdo zapomněl v devadesátkách (a ono jo). Část výpravy se vydala na hřebenovku ke klášteru Sevanavank, kde bylo na chvíli víc turistů než ve zbytku Arménie dohromady. Jiní skončili ve vinařství v Ijevanu a dali si lekci z tekuté trpělivosti.
Na hlavní město Gruzie jsme si vyšetřili dva dny. Znovu jsme se vrátili na letní teploty a k ruchu velkoměsta. Ze snídaně, obědu a večeře se staly neustálé chačapuri hody, někdo zamířil na obří bleší trh, další si dali koupel v sirných lázních čtvrti Abanotubani. Jak to u nás bývá – všichni jedou spolu, jen každý jinam. Večer jsme se sešli na střeše s výhledem na město – zazpíval tu pro nás tradiční polyfonní sbor a mrkli jsme se na gruzínský film.
Pro koho byly dva dny v Tbilisi moc, mohl se podívat na bizarní pojetí dějin v Gori, rodném městě Stalina, na jeskynní město Uplitsikhe nebo si vyšlápnout kopce v okolí.
I v Kutaisi – respektive hlavně v jeho okolí – jsme strávili dva dny. Prohlídka města samotného by se dala smrsknout na zajímavou fontánu se zlatými zvířátky na náměstí, ale v okolí toho bylo na průzkum víc než dost. Kusy výpravy se rozprchly do klášterů Gelati a Motsameta, Prométheovy jeskyně, národního parku Sataplia, do kaňonu Martvili s tyrkysovou vodou, na urbexovou výpravu v Tskaltubu a taky na degustaci vína a kurz vaření, který svět neviděl (pun intended).
Obecně platí, že velká města v Arménii a Gruzii jsou plná kontrastů. Mísí se tam moderní budovy uprostřed chudinských čtvrtí, domy s každým oknem jiným vedle výškového mrakodrapu jako z Dubaje. V Batumi se ten pocit znásobil tak pětkrát a byl vidět na každém rohu. Takové bizarní gruzínské Las Vegas. Byl to dokonalý kontrast k horskému klidu u Sevanu a vlastně i symbol celé cesty: Kavkaz v celé své rozmanitosti.
Přes den se část výpravy vydala do botanické zahrady s výhledem na Černé moře, jiní do národního parku Mtirala s vodopády a subtropickým pralesem, nebo na výlet do přístavního města Poti a pevnosti Petra. Večer se Batumi proměnilo v jedno velké klišé – bary, hudba, tancovačky a noční život, který se dá těžko popsat. Tak jsme ho zažili.
Po necelých dvou týdnech dobrodružství jsme se probudili do posledního rána ve vlaku. Koleje nás dovedly zpátky do Jerevanu, abychom cestu uzavřeli tam, kde začala. Velká část cestujících si svou cestu po Kavkazu prodloužila a vyrazila po své ose zase za dalším dobrodružství.
Rozloučení bylo rychlé i dlouhé zároveň – objímání, sliby dalších setkání a hlavně pocit, že tenhle vlak byl víc než jen dopravní prostředek. Kavkaz nám ukázal svou syrovost i krásu a VlakFest zase jednou ukázal, že jde nejen o to, kam jedeš, ale s kým.
Tak letos zase! Pojeď s námi taky.
