VlakFest
Na kolejích mezi Arménií a Gruzií se letos odehrála jedna z nejodvážnějších jízd VlakFestu. Během necelých dvou týdnů jsme projeli růžovým Jerevanem, horskými kláštery u jezera Sevan, pestrým okolím Tbilisi i Kutaisi, a taky chaotickým Batumi na břehu Černého moře. Byla to cesta plná kontrastů – od klidu v horách až po noční ruch velkoměst, od improvizovaných jamů ve vlaku po tradiční gruzínský polyfonní sbor. A užili jsme si ji na maximum!
Kavkaz Train vzbudil rozruch hned na svém začátku. Ještě jsme se ani pořádně nestihli rozkoukat a už jsme i s cestujícími dávali rozhovory pro celostátní televizi. Na nádraží nás přišli přivítat taky zástupci místních železnic – lidé, kteří s námi celý rok ladili detaily a bez kterých by tahle jízda vůbec nevznikla. A teď tam stáli a i na nich bylo vidět, že jsou z tohohle historického momentu dojatí a pyšní stejně jako my. Co si budem, takovou slávu na svých cestách VlakFest jen tak nezažije. Kdo by nás taky vítal při výjezdu z Krče, což?
Nádraží v Jerevanu jsme si na jeden večer přetvořili k obrazu svému. Už od odpoledne se policie (marně) snažila korigovat provoz před budovou, aby se nám podařilo vybojovat alespoň malý kus místa. Důvod? Jako překvapení na úvod cesty jsme přichystali koncert kapel The Cultured Colletive a The Kangun! Nakonec tam kromě našich cestujících tančili a bavili se i místní, které přilákala hudba a obecný rozruch okolo.
Po koncertu se kluci z kapely přidali k našemu tradičnímu vlakfestímu jammíku, a pak už jsme vyrazili dál na naši první zastávku na cestě.
Nádraží města Sevan nepůsobilo dojmem, že jde o dvacetitisícové město, jako spíš o místní vestnici. Alespoň tomu napovídaly okolní prázdné kopce a čuníci pasoucí se na kolejích. Po příjezdu vlaku na nás (na jinak prázdném nádraží) čekala voňavá káva a připravená snídaně z místního podniku. Po klidném ránu jsme se rozjeli všemi směry do přírody. Sevan a jeho okolí je kromě jezera známý taky pro všudypřítomný výskyt klášterů (Sevanavank, Haghartsin a Goshavank patří mezi ty nejznámější). Pro koho byly kláštery až příliš vzdálená historie, mohl se mrknout na rozpadající se sanatorium poblíž města.
Jedna ze skupinek se vydala na klidnou hřebenovku kolem jezera ke klášteru Sevanavank, který byl pro změnu přeplněný turisty víc než celý zbytek Arménie dohromady. Příjemné odpoledne šlo taky strávit v místním vinařství v Ijevanu na degustaci tekutých dobrot a my se nebáli tuhle možnost využít.
Na hlavní město Gruzie jsme si vyšetřili dva dny. Oproti klidným kopcím kolem Sevanu jsme se znovu vrátili na letní teploty a taky poznali opravdový ruch velkoměsta. Ze snídaně, obědu a večeře se staly neustálé hody na chačapuri, někdo zamířil na obří bleší trh, další si dali koupel v sirných lázních čtvrti Abanotubani. Téměř povinnou zastávkou byla návštěva matky Gruzie. Večer jsme se sešli na střeše s výhledem na město – zazpíval tu pro nás tradiční polyfonní sbor a mrkli jsme se na gruzínský film.
Pro koho byly dva dny v Tbilisi moc, mohl se podívat na bizarní pojetí dějin v Gori, rodném městě Stalina, na jeskynní město Uplitsikhe nebo si vyšlápnout kopce v okolí.
I v Kutaisi – respektive hlavně v jeho okolí – jsme strávili dva dny. Prohlídka města samotného by se dala smrsknout na zajímavou fontánu se zlatými zvířátky na náměstí, ale v okolí toho bylo na průzkum víc než dost. Kusy výpravy se rozprchly do klášterů Gelati a Motsameta, Prométheovy jeskyně, národního parku Sataplia, do kaňonu Martvili s tyrkysovou vodou, na urbexovou výpravu v Tskaltubu a taky na degustaci vína a kurz vaření, který svět neviděl (pun intended).
Obecně platí, že velká města v Arménii a Gruzii jsou plná kontrastů. Mísí se tam moderní budovy uprostřed chudinských čtvrtí, domy s každým oknem jiným vedle výškového mrakodrapu jako z Dubaje. V Batumi se ten pocit znásobil tak pětkrát a byl vidět na každém rohu. Takové bizarní gruzínské Las Vegas. Byl to dokonalý kontrast k horskému klidu u Sevanu a vlastně i symbol celé cesty: Kavkaz v celé své rozmanitosti.
Přes den se část výpravy vydala do botanické zahrady s výhledem na Černé moře, jiní do národního parku Mtirala s vodopády a subtropickým pralesem, nebo na výlet do přístavního města Poti a pevnosti Petra. Večer se Batumi proměnilo v jedno velké klišé – bary, hudba, tancovačky a noční život, který se dá těžko popsat. Tak jsme ho zažili.
Po necelých dvou týdnech dobrodružství jsme se probudili do posledního rána ve vlaku. Koleje nás dovedly zpátky do Jerevanu, abychom cestu uzavřeli tam, kde začala. Velká část cestujících si svou cestu po Kavkazu prodloužila a vyrazila po své ose zase za dalším dobrodružství.
Rozloučení bylo rychlé i dlouhé zároveň – objímání, sliby dalších setkání a hlavně pocit, že tenhle vlak byl víc než jen dopravní prostředek. Kavkaz nám ukázal svou syrovost i krásu a VlakFest zase jednou ukázal, že jde nejen o to, kam jedeš, ale s kým. Tak za rok zase!