VlakFest
Už neuvěřitelných pět let vozíme naše cestující za dobrodružstvím. Někdy do neznáma, jindy máme daný cíl (a většinou se nám ho taky podaří trefit). Která místa podle nás patří mezi ta nejzajímavější, kam nás koleje zavedly?
V Moldavsku jsme prozatím byli jen jednou, ale i tak stihlo získat statut legendární akce. Nebudeme lhát – hlavně kvůli potížím, kterým jsme během cesty čelili. Ale i přesto (nebo možná právě proto?) to byla jedna z nejsilnějších a nejzajímavějších výprav, které jsme doteď jeli. Ne nadarmo má tahle cesta svůj vlastní merch.
Víc ohromující než všudypřítomný brutalismus a pomyslná zastávka v čase byla naše samotná přítomnost. Často na našich cestách stojíme na odlehlých nádražích či kolejích, abychom nebrzdili místní provoz. V Kišiněvě jsme pro sebe měli první nástupiště na hlavním nádraží po celé dva dny. Asi si dovedeš představit, jak častý je tam provoz a jaký rozruch jsme tam svou přítomností vyvolávali.
Návštěva Tiraspolu byla kapitola taky sama pro sebe. Na místních kolejích jsme oprášili téměř dvacet let starý prach – přibližně tak dlouho koleje nepřevezli žádný osobní vlak. Při teplotách atakující 40 stupňů jsme si dali přátelské utkání na místním stadionu Sheriff a než jsme stihli padnout vyčerpáním, přesunuli jsme se do destilerky Kvint. Tiraspolské peníze z plastu máme doteď jako suvenýr, protože upřímně vypadají jako z dostihů a sázek.
Jakmile jsme vyjeli z města a vydali se do místních vesnic, znamenalo to zastávky téměř uprostřed pole. U Putinesti to tak bylo doslova. Na chvíli jsme se stali součástí místního života, dědové nás zvali na pálenku, babičky podávali jablka. Děti se na nás snažili mluvit lámanou angličtinou a fotili si nás jako celebrity. Vrcholem byla večeře místních dobrot a diskotéka, kde jsme společně s místními tancovali na moldavsko-česko-balkánský mix. Nezapomenutelné.
Bosna patří mezi naše srdcovky. Letos nás čeká už pátý ročník a dokud budeme mít lidi na palubě, s radostí tam budeme jezdit dál. Znamená pro nás klid, pohodu a taky dobrodružství na balkánský způsob. A taky horko, protože ji máme jako tradiční letní destinaci. Ještěže jsou naše vagony vybaveny pojízdnou klimatizací. Bosna pro nás znamená nádhernou přírodu, spoustu urbexu, polorozpadlých budov, spoustu jídla (hlavně masa) a přívětivých lidí.
I když je vlak nazvaný jako Sarajevo Express, vydáváme se dál – Mostar, Banja Luka, Čapljina, Jablanica, Konjic. Když ve výčtu vynecháme oblíbená a exponovaná místa jako vodopády Kravica, za zmínku stojí třeba ztracená trať Sarajevo-Pale, postavená před více než sto lety. Teď už z ní zbyly jen části kolejí, viadukty a tunely v divoké krajině a je z ní dechberoucí podívaná. Rádi se taky vracíme na místní ferraty, kterých je na místních horách a kopcích spoustu. Legendou se pro nás stalo i jezero Jablanica, kde si člověk po několika letních dnech ťapání po městě úžasně vydechne u smaragdově modré vody.
Ve Slovinsku jsme oslavili Silvestra 2024 a nemůžeme se dočkat, až se tam vydáme znovu. Byla to naše první cesta tímto směrem, takže jsme si užívali především klasická turistická klišé – nádherná panoramata kolem jezera Bled a Lublaň jako kulturní středobod s romantickým povánočním nádechem.
Zjistili jsme, že obec Divača je strašná ďoura, ale zato tam mají jedny z nejhezčích ďour ve Slovinsku – Škocjanské jeskyně. Neopomněli jsme ani ten kousek moře, co Slovinsku zbyl – Piran a Koper, a někteří to rovnou vzali za kopec do italského Trieste. Je málo míst, která se pro rozjímání a rozloučení s rokem hodí víc.
My víme, Německo jakožto náš soused až tolik emocí nevyvolá a těžko se zařadí mezi nejzajímavější destinace. Pokud tedy člověk nejezdí s VlakFestem už nějaký ten pátek, není zvyklý na punk propadávacích záchodků, postarší vagony a improvizační způsob řešení problémů. Nechme ho tu v seznamu jako připomínku toho, že jsme se poprvé podívali na západ (Cheb během Neznáma nepočítáme) a vynasnažíme se, aby to nebylo naposledy. Ale Postupim byla nádherná, to zase jo!
Last but not least. Kavkaz Train. Máme za sebou čerstvě jeho premiéru a rozhodně jsme se do těchto úchvatných zemí nevydali naposledy. Bylo zajímavé vidět VlakFest v tak odlišném prostředí, než se obvykle pohybuje. Ani tady jsme si nenechali ujít cesty do kopců, ochutnávku místní kultury a vína a družení se s místními.
Místní železniční banda z nás byla nadšená (jakože opravdu), starali se o nás jak ve tříhvězdičkovém hotelu (snad si na to věrní cestující tolik nezvyknou) a o naší cestě udělali i reportáž do státní televize. Jediným zaškobrnutím na celé cestě byl počáteční střet kultur, že toaleťák patří do koše, a né do záchodu. Ale to jsme časem a párem rukavic vychytali.
Na závěr tu ponecháme jeden tribut koncerťáku. Není to sice destinace, ale neodmyslitelně k našim cestám patří taky a je to naše nejoblíbenější místo na (téměř) všech cestách. Protože právě ve vlaku cestujeme, spíme, žijeme, poznáváme se a často taky jíme (ranní párky ftw!).
Můžeme ti slíbit, že u tohoto výčtu zajímavých míst rozhodně nezůstáváme. Už teď plánujeme a oťukáváme další destinace, kam vlakfestí kolej ještě nezavítala, ale kam nás to moc láká. K novým dobrodružstvím a neprobádaným nádražím (i těm v poli).